ZO OS KOVO VÚ Tatra

Historie odborového hnutí

První pokusy založení odborového hnutí jsou zaznamenány již roku 1862 v Rakousku Uhersku a s datem 7. dubna 1870, kdy byl vyhlášen Koaliční zákon, je spojen zrod odborového hnutí v habsburské monarchii a budoucí České Republice.

Odborové sdružení českoslovanské OSČ (po vzniku ČSR československé) vzniklo oficiálně 31. ledna 1897 na svém I. sjezdu, konaném v karlínském hostinci U dvou hroznů v Palackého (dnes Křižíkově) ulici. Rozhodující podnět k ustavení této největší, sociálně demokraticky orientované odborové ústředny dali již o rok dříve kováci, nespokojení s postavením, jaké zaujímali čeští odboráři v rámci celorakouských odborů.

OSČ velice zeslabil vznik KSČ a Rudých odborů na počátku 20. let. Tento nápor však v zásadě zvládlo – v roce 1930 naopak přešla po konfliktu s Gottwaldovým vedením většina členstva Rudých odborů zpět do OSČ.

Likvidace první republiky v září 1938 zasáhla osudově i odborové hnutí a nadlouho ukončila období odborové plurality. Po německé okupaci 15. března 1939 vytvořením dvou nových organizací Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) a mnohem menší Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ), které postupně soustředily všechny odborové spolky, svazy i ústředny v domnění, že taková koncentrace sil je v zájmu národa.

Těsně před koncem války se v NOÚZ zformovala Ústřední rada odborů (ÚRO), která 6. května 1945 obdržela od České národní rady pověření k převzetí všech odborových organizací a spolků v českých zemích. Skutečnost, že ÚRO je právním nástupcem dosavadních odborových organizací, byla právně vyjádřena výnosem Ministerstva vnitra ze dne 19. května 1945. V zákonu č.144/1946 Sb. z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci se pro odbory používá již obvyklý název Revoluční odborové hnutí (ROH) – ÚRO je přitom považováno za jeho právního předchůdce. Podle tohoto zákona přechází veškerý majetek předchozích odborových organizací na ROH.

Velké pravomoci, které ROH získalo, i značný neformální vliv v masách pracujících, zajistilo vedení ROH velkou moc, kterou ač šlo o formálně nadstranickou organizaci využívala v prospěch KSČ. Významně se podílelo i na převzetí moci komunisty v únoru 1948. Od té doby plnilo ROH všechny své úkoly jen z vůle KSČ a podle jejích pokynů. Z područí strany se vymanilo jen v letech 1968 69, kdy se zapojilo do obrodného procesu a začalo hledat nejen nové metody práce, nýbrž i svou novou identitu a důvěru členské základny. Průvodním jevem tohoto procesu bylo vytváření mnoha nových svazů. Noví lidé, kteří stanuli v čele těchto svazů a dalších orgánů, se snažili nezklamat ty, kteří je do jejich funkcí vyslali. Díky nim vzdorovaly odbory nejdéle ze všech politických sil postupující normalizaci.

Nespokojenost občanů a zároveň obyčejných členů ROH s režimem se projevila nejzřetelněji v listopadu 1989. Proti brutálnímu zákroku policie vůči demonstrantům začaly protestovat i podnikové výbory ROH. Konec režimu, který ztratil všechny opory, znamenala generální stávka. Výbory, které ji připravily, vytvořily zárodky nového, autentického odborového hnutí.

Mimořádný všeodborový – všesvazový sjezd, konaný ve dnech 2. – 3. března 1990, rozhodl o ukončení existence ROH a předání pravomocí i majetku nástupnickým organizacím.

Nově konstituované svazy vytvořily na celostátní úrovni Československou. konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru odborových svazů, která se po vzniku samostatné České republiky stala vrcholným představitelem českého odborového hnutí.

A co dnes?
Odborové hnutí v nové České republice bylo zpočátku silné, ale postupem let od roku 1990, kdy se cíleně rušily mnohé společnosti, kdy spousta firem byla rozkradena, účelově prodána a docházelo k masovým propouštěním zaměstnanců na straně jedné, tak odborové hnutí zcela logicky oslabovalo. Na straně druhé vzniklo spousta nových společností, kdy sami zakladatelé byli v minulosti představitelé vládní stany KSČ, jejich odnoží a veksláci byli v minulosti členové odborů, ale ve svých společnostech v „novém světě“ odbory odmítali a odmítají a jejich zakladatelé z firem vyhazovali a nadále vyhazují i přesto, že jsme demokratickým státem.

Dnes jsou silné odbory jen tam, kde je silná členská základna. Je paradoxem, že minulém režimu byl strach s ROH vystoupit a dnes v době demokracie je strach mnoha zaměstnanců do odborů vstoupit. Pravdou je, že mnoho zaměstnavatelů při sjednávání pracovního poměru své budoucí zaměstnance upozorňuje na nevhodnost být členem odborové organizace.

A proč? Protože mají strach! Mají strach z toho, že odboráři budou chtít pro zaměstnance vhodné pracovní podmínky, budou požadovat dodržování Zákoníku práce, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, budou upozorňovat na nedostatky a zejména požadovat odstranění daných závad a nesrovnalostí. Největší strachem však je z požadavků na navyšování mezd svých zaměstnanců.

Odborové organizace chtějí pro zaměstnance to nejlepší a mnoho zaměstnanců odborovou organizaci za toto odsuzuje, pomlouvá ji, vymýšlí si různé bajky, ale sami nejsou schopni pro druhé nic udělat. Každý má možnost zapojit se do dění, ale to je práce navíc, a to se dnes bohužel nenosí. Daleko jednodušší je někoho odsoudit než pomoci. Aniž by si to lidé uvědomovali, tímto způsobem se pomalu, ale jistě uplatňují praktiky minulého režimu, tedy diktát jedné strany s cílem zničit stranu druhou a diktátorsky vládnout bez omezení.
A to je ta vysněná demokracie? To snad ne.